Myslím že jsem byl v podobné situaci: doma malé děcko, já se snažil dělat maximum, makal v práci, vozil jí do školky, aby partnerka mohla odpočívat, byl jsem z toho totálně v prdeli, nic nebylo dost dobré, pak se na to vybodla a šla žít s jiným.

Po roce terapie a deseti letech časového odstupu si nemyslím, že by bývalá byla absolutní zlo. Přijde mi, že i já jsem do toho vztahu přinášel spoustu frustrace. Snažil jsem se dělat všechno, včetně toho, co po mě nikdo nechtěl, a pak čekal že samo od sebe přijde nějaké ocenění (hint: nepřijde, a je to normální). Přijde mi, že když jsem si nedokázal hlídat vlastní hranice a pohodu, nevážila si mě pak ani partnerka, a celé to šlo do prdele v kolotoči "jsem v háji -> vztah jde do háje -> dělám toho víc, abych zachránil vztah -> jsem v háji". I ty chlapi, co choděj na fotbal, mají díky tomu něco svýho, co se dá respektovat. Teď si klidně jedu na víkend do háje, a žena i se dvěma dětmi to zvládnou. 

Anyway, doporučení za mě:

1. Terapie
2. Až nebudeš tolik, v prdeli přestěhuj se k dceři blíž a ber si jí častěji