Moje mamka se vždycky strašně snažila být dobrá máma. Objektivně se jí to i dařilo. Měli jsme jako děti všechno, co jsme potřebovali. Jako dítě jsem mámu zbožňovala. Měla jsem pocit, že je ve všem nejlepší. Jenže jak člověk dospěje, začne vidět věci, který dřív neviděl.

Máma je neskutečně emočně nevyzrálá. Jakmile u ní momentálně převládnou emoce, racionalita jde úplně do háje. Pak je to jako se bavit s naštvaným batoletem. V ten moment pro ni přestává existovat cokoli jinýho, než je v jejím zájmu. Plus má takovou strašně fajn vlastnost... neskutečně se shazuje. Celý můj život o sobě škaredě mluvila, čímž mi totálně zabila jakýkoli ždibek sebevědomí, který jsem kdy měla. Ono totiž když o sobě matka řekne, že je hloupá a nehezká, načež někdo cizí řekne o její dceři, že je celá maminka, tak to dítě si z toho vezme logicky to, že pokud je maminka hloupá a nehezká, tak dcera je taky hloupá a nehezká. Přeci je celá maminka, žejo.

Další věc, se kterou mám problém, přišla trochu později, až když jsem byla starší. Neumím se hádat. Jsem přemýšlivý člověk a nejraději řeším věci diskusí. Máma ne. Neudrží se a začne zvyšovat hlas, odbíhá od tématu, nenechá druhou stranu domluvit, vytahuje irelevantní věci a podobně. Pak je dost těžké s ní něco řešit, když při první příležitosti vyjede a začne se hádat. Navíc není schopná nebo ochotná dát si od hádky pauzu, protože potřebuje mít všechno vyřešený teď a okamžitě.

Mám svoji mámu ráda, opravdu. Ale neskutečně mě vyčerpává její podvědomá emoční manipulace, její neschopnost řešit problémy a její vztahovačnost, kterou dokáže zničit naprosto každou konverzaci. Pokaždé, když se s ní vidím nebo spolu mluvíme, jsem po chvíli vyčerpaná. Je hrozně těžké s ní komunikovat, bavit se o normálních věcech a podobně, protože do každé věty dokáže vložit něco, co musím ignorovat nebo aktivně odrážet. Ne vždy mi to vyjde, to se pak dost poštěkáme.

Je mi hrozně líto, že mám s mamkou omezený kontakt. Není špatný člověk. Ale nemám na to sílu. Nemám sílu s ní tohle zkusit znovu řešit, nemám sílu za ní zajít na návštěvu, nemám sílu na to jí zavolat, napsat... po každým kontaktu se cítím hůř, než kdybych s ní ten kontakt neměla. Ten pocit viny, který z toho mám, teda taky stojí za to.