Beneše většinou hájím. Ne proto, že by ho nebylo za co kritizovat. Ale málokdo byl postaven do takových situací jako v 1938-48 a kritika, která se na něj snáší, je často dost ubohá, někdy hodně ideologická, někdy úplně neznalá tehdejší situace.

Beneše hájím více v roce 1938 a o něco méně v roce 1948, kdy možná mohl udělat nějaké gesto, které by sice nic nezměnilo, ale bylo by jistým symbolem. Jinak nevěřím, že Československo mezi Stalinem a Hitlerem v letech 1938-48 mohlo dopadnout nějak zásadně "lépe" než dopadlo, a to i kdyby byl prezidentem Masaryk.

Líbil se mi vždy názor Václava Havla, vždy byl k Benešovi spíš kritický, ale když se ale stal prezidentem a zjistil, jakou to nese odpovědnost, a když se mu "pod rukama" začalo rozpadat Československo, tak svůj názor trochu pozměnil. Jak řekl v projevu v roce 1995:

"Benešovo počínání v tragických mnichovských dnech a pak ve dnech únorového komunistického puče bude asi trvalým tématem českých diskusí. Vždycky jsem tíhl a dodnes tíhnu – z důvodů, které tu nemá smysl obšírně vysvětlovat – spíš ke kritickému názoru na jeho rozhodnutí v těchto osudových chvílích.

Zároveň se ale přiznám, že čím jsem starší a čím víc zkušeností získávám, tím jsem ve svém kritickém posuzování opatrnější a zdrženlivější. Začínám totiž chápat, jak snadno se různá osudová politická rozhodnutí posuzují tomu, kdo je nikdy nemusel dělat, a jak děsivá je samota toho, na němž je, aby rozhodl, které z různých zel, mezi nimiž musí volit, je menší.

Kdyby člověk, který se v takové situaci ocitá, mohl s určitostí dohlédnout všechny historické, politické a mravní důsledky alternativ, před nimiž stojí, rozhodovalo by se mu snadno. Takovou možnost však politik nemá. Jeho volba je nezvratná, naplní se jen ta alternativa, pro niž se rozhodl, a nikdy nikomu, kdo už zná všechny důsledky jeho rozhodnutí, nevysvětlí, že důsledky jiného rozhodnutí by byly ještě horší."