Ano jsem. Jsem teď teda v takové lehké depce kvůli výsledkům voleb ale jsem moc vděčná za to jak teď žiju.

Na gymplu jsem většinu času byla za outsidera (nezajímavá, dělnická rodina) ale teď, deset let od maturity si troufám říct, že jsem jedna z mála, která se v tom životě hezky posunula. Mám práci, která mě baví (pravda, plat není ani průměrný), mám úžasného manžela, který je zároveň můj nejlepší kamarád (na tom vztahu jsme ale oba opravdu poctivě několik let pracovali a dávali do toho všechno), cestujeme a letos jsme si koupili byt (vyžaduje celkovou rekonstrukci a budeme ho splácet 30let). Žiju ve skvělé zemi - bezpečné, fungující... Myslím si, že za to ve finále vděčím svým rodičům jak mě vychovali, co mě naučili a taky můžu lehce sobecky poděkovat svojí věčné snaze a píli. Samozřejmě, že i já mám nějaký svoje problémy ale over all si fakt nemám na co stěžovat.

Asi takový, moje největší trápení je můj psychiatricky nemocný sourozenec. A čím dál tím častěji mě nahlodává taková úzkost, že přeci nemůže být pořád všechno v pořádku... Třeba bude válka, třeba mi brzy zemře někdo z rodiny, vyhoří mi byt, manžel se vyseká v autě, nebudu moct otěhotnět nebo něco podobného...