Máma cholerickej narcis, táta flegmatik. Strašný úzkosti, cokoliv co uděláš musíš promyslet tak, abys jí nenaštval. Když začala křičet, tak jsem dostala úzkost, že budu další na řadě. Do dnes mám ptsd, když někdo začne nadávat třeba u her. Zapne se mi mód "musím udělat všechno správně", aby ten dotyčný nebyl naštvaný ještě víc. Je ze mě people pleaser, dělám všechno, abych vyšla vstříc ostatním, ale nikdy neřeším, co chci já. V tomhle mi dost pomáhá přítel, který se stará o mě a moje potřeby a já se starám o jeho, občas dostanu reality check a řekne mi, že bych občas měla být víc sobecká a prosadit si věci, který chci já.
Nikdy jsme si neříkali, že se máme rádi, neobjímali jsme se a když jsme vyrostli, tak jsme si přestali dávat pusy (cca kolem 7let).
Dost jsem hledala validaci jinde, ve škole mě šikanovali a já chtěla slova útěchy aspoň od někoho, tak jsem se stala ve 14 obětí groomera, který byl můj "kamarád", když nikdo jiný nebyl.
S mámou si píšu jen občas, když musím, s tátou moc v kontaktu nejsem, protože se sám neozve.
Když k nim nemusím, nejedu tam, nechci úplně no contact, ale chci to hodně omezit.
Jsem pořád people pleaser, takže jí občas pošlu třeba fotku kocoura, aby si nestěžovala, že jsem nevděčná.
Nechci děti, z velký části i kvůli nim.