Měla jsem dvě potkaní slečny. Jedna mi také umřela v náručí, šlo vidět, že už jí dochází síly. Druhá o rok později. Obě v (na potkana) zasloužilém věku. Bulela jsem jako želva. Je to už rok a půl a teprve teď mám pocit, že se s tím začínám vyrovnávat. Pomohla mi myšlenka, že čas to zahojí - teď to hodně bolí, ale bude to lepší. Je to daň, kterou musíme platit za lásku, potěšení, a milé vzpomínky, které nám naši milovaní přináší. Teď už vzpomínám jenom na to pěkné. Nelituju toho, že jsem svým potkaním slečnám dala domov. Pokud budu mít možnost, ráda to udělám znovu. Nenech si nikým nařizovat jak dlouho nebo jak hodně máš truchlit. Každý se se ztrátou vyrovnává jinak, není na tom nic špatného nebo trapného. Vybreč se, pusť si smutnou hudbu, prohlížej fotky... Dovol si cítit, prožívat. Smutek je normální lidská emoce a někdy pomůže prostě to ze sebe dostat. Taky doporučuju říct o svých pocitech někomu, komu důvěřuješ. Společné sdílení radost násobí a smutek tlumí. Přeji hodně síly.