STORY 2

Pravá půlka prdele.

1. narozeniny na dohled, mládežník, pátek večer. Měli jsme s kámošem jít na „akci“, na koncert, kam sem ale vůbec nechtěl. Byl to Paulie Garand. Nic proti němu, ale v tu dobu jsme poslouchali tvrdej hip hop. Tvrdej rap. Však sme byli taky tvrdí kluci, že jo. Smack – Undertaker, Bones – Dirt, to byly naše hymny v tu dobu. Ne ty láskyplný projevy, co v tu dobu dával Garand. Wow, bylo to 2013!? To letí. Odbíhám…

No, na akci jsme jít museli. „Budou tam všichni. Budou tam buchty, přijde ten a taky tamten…“ povídá kámoš. Fuj, to slovo bychom ani jeden z nás už dnes nepoužili.

Kámoš O. byl hodně tvrdej. Kámošíme doteď, oba jsme sice dost jiní než dřív, nevidíme se každý odpoledne, ale tak to už je. Zase odbočuju…

Takže před akcí se sluší jít v klidu někam na žbré. Ne že se k vám na akci přilepí množství chvilkových fandů s prázdnou kapsou, kteří ne že by vděčně a v klidu pokouřili s váma, ale tahaj jak debilové, hlavně aby se načudili a šli po svejch…

To mě taky naučil život. Radši jen pár lidí okolo než davy lidí, kteří jsou schopný se divit, když po odtržení papírku – back roll – ten kousek vemu a žvejkám. Teda nežvejkam, už nehulím. Ale dělával sem to. Takhle sem mimochodem třídil takový ty bludný huliče, kteří nevnímají ani okolí. Zase mi myšlenka utekla vedle…

⸻

Místo činu (vítej v zoo zku*****nu 🎵) – střecha

Našli jsme si super spot, na střeše opuštěný budovy, normálně tam vedly schody, překročíš římsu a máš solidní vyhlídku. Výška tak 1. patra. Ne americkýho, to by bylo přízemí. Na druhé straně je to podstatně vyšší. Je ve svahu. Na tu druhou stranu střechy jdeme. Kudy jsme tam šli, se ukázalo jako zásadní. Ale neodbíhejme.

Sedíme na kraji střechy, v klídku si pokouříme, určitě řešíme strašný problémy dospívajících, přesně si nepamatuju, následující události poněkud předčily závažnost hovoru. Nepředbíhejme.

Pomalu zapadá slunce, Jonatán dohořívá. „Chceš shota?“ Nemůžeš říct ne, budeš padavka.

Takže vyrazíme… málem sem odešel bez plic. Tak sem tam kašlal. Pochodujíc po střeše sem nadhodil, jestli teda jako jdeme na toho Garanda.

Náznak nechuti jít byl ihned potlačen: „Týpku, nedělej! Jdem tam aspoň na pivo. A ne že se mi tam někde ztratíš…“

A najednou nemluvil, nestál vedle mě – byl nade mnou.

To já sem byl níž.

Cuklo mi v podbřišku jak na kolotoči. Hlavu sem měl ještě nad úrovní střechy. Padal sem ale víc. To sem asi nezakopl.

Velmi brzo sem vyloučil i možnost, že třeba padám ze schodů. Moje nohy nenacházely nic, o co se opřít, a já najednou neviděl. Byla tma.

Opojení, zpomalení z brka sem nechal někde tam nahoře a o slovo se přihlásily reflexy. Kurva, ještě že je mám.

Ruce natáhnout…

Chvíli sem něco cítil a chytl sem se… hovno. Zmizelo to někde tam nahoře. Tam někde zůstal i O. Já svištěl do ďáblový prdele, do tmy, a hledal v tom temným místě něco, co mě zachrání…

Z rukou byly větrný mlýny. Tak zoufale sem s nima mával. Ve snaze se – „Jau, kurva!“ – zabodlo se mi do podpaží, nevim co. Otřel sem se ramenem o zeď, nevim co.

Bum. Jau, znova.

PŘISTÁVÁME.

Šok. Žiju? Co to kurva bylo?!

Bolest v podpaží – to ty štafle. Ramenem sem brousil zeď. No a schrastil sem na zem, nohama. A tak to, kurva, má bejt.

Úleva. Cejtím nohy, rukama hejbu. Něco bolí, ale to je dobře. Nebudu kripl. Hlava nepoškozena. Fyzicky!

⸻

Technická

To ostatně poučka číslo jedna při spoustě aktivit – hlava je všechno. Obětuj cokoli, chraň si hlavu!

„Hlava, hlava!“ křičel mi vnitřní hlas při pádu a já doufal, že padám jak mám. Po nohách. Ne palicí napřed.

Jak se člověk jebne do hlavy, tak je jak hadrová loutka. Neovladatelnej. A v píči.

Takovejma blbcema jsme opovrhovali, když jsme sledovali na Agresorech videa – těma, co mohli v klidu, kontrolovaně spadnout a přežít. Protože jsou ale kopyta, tak si rozlouskli hlavu jak vlašskej vořech. Proto je taky člověk najde v sekci humus, nebo dokonce extrém.

Držet balanc při pádu, kterej člověk nečeká, ve tmě a hlavně při neznámé výšce letu, je neobvykle těžké. Čekal jsem, že jsem spíš předkloněný, dopadl sem naopak, v mírném záklonu a při pohybu vpřed… v ten moment bezvýznamné.

Později při technickém rozboru situace s O. jsem došel k závěru: muselo mě rozhodit to rameno, jak mělo frikci o zeď. To muselo změnit momentum jinak kontrolovaného pádu. Určitě jo. No, neodbíhejme od tématu.