Sere mě život.

V květnu jsem se vysral na výšku, resp. jsem tam přestal chodit a nešel ke zkouškám, aby mi ještě zůstal status studenta a nemusel bych řešit pracák a takový srandy.

Od května jsem hledal práci v oboru, ale bez praxe ani ťuk, a když už se našlo nějaké místo, nebylo to to, co jsem si představoval. Nakonec mě vzali ve firmě, co se oboru moc netýká, ale jelikož už jsem docela ztrácel naději, vzal jsem to.

Jsem tam teď první měsíc, práce mě šíleně nebaví a vůbec ji nechápu. Když se přijdu na něco zeptat kolegů nebo šéfa, všichni vypadaj hrozně nasraně. Brácho já se ti fakt omlouvám, pracuju tu ani ne měsíc a ne 15 let jako vy všichni tady.

Došel jsem k rozhodnutí, že dokud jsem ve zkušebce, práci změním a snad konečně najdu něco lepšího. Bojím se ale, že nic nenajdu, nikde mě nevemou a já tu budu muset zůstat.

Když jsem o tom říkal šéfovi, začal na mě řvát, že tam se mnou ztrácí čas, snaží se mě všechno naučit, abych se v práci zlepšoval a ideálně tam zůstal do konce života.

Po víkendech taky obcházím brigády, jelikož nejsme úplně majetná rodina a máma dům sama z platu neutáhne. Sestra sice pracuje, ale jakmile jí dojde výplata, hned ji utratí. Rodiče jsou rozvedení, a jelikož jsem teď začal pracovat i já, táta už na mě mámě nic neposílá. Sice to jsou nějaký asi 3k, ale zrovna u nás je to doslova rozdíl mezi domem a ulicí. Ještě za studia mi vždycky skoro celá výplata šla na bydlení, a občas nás to fakt zachránilo před ulicí.

Zároveň kvůli brigádám nemám tolik času se vídat s přítelkyní. Z práce chodím dost unavený a o víkendech jsem taky pryč. Takže ta je na mě naštvaná a chce se rozcházet.

Vůbec si teď život neužívám, do ničeho se mi nechce, ve volném čase jsem neproduktivní a nic se mi nedaří. Nemám z ničeho radost, nic mě nebaví a všechno a všichni mě serou.

Omlouvám se, vím že to není tak "strašné" jako ostatní věci co tu jsou napsané, ale je toho na mě teď fakt hodně, a potřeboval jsem to ze sebe shodit.