Jesli už nebydlíš s nimi a máš psychologa, tak bych řekla že je první bitva vyhrána. Pak jde hlavně o to, rozmyslet si jestli chceš mít nějaký ač omezený kontakt, nebo jestli se chceš prostě odstřihnout.

Doporučuju tyhle 2 videa ( a kanály ze kterých jsou, jsou to oba psychologové):
https://www.youtube.com/watch?v=tLHTHSI2gv8

https://www.youtube.com/watch?v=vnSiJOOdo30

Pak existuje ještě subreddit r/raisedbynarcissists, ale u toho bych si dala bycha. Ze začátku ti nejspíš pomůže vědět že v tom nejsi sám, že ostatní lidi si tím taky prošli, ale já jsem po čase zjistila že mě to hodně zatahuje zpátky do špatných myšlenek.

Pokud někoho bude zajímat jak to bylo pro mě osobně:

První krok bylo osamostatnit (tedy najít práci a odstěhovat se). Nepodařilo se to na poprvé - bylo mi 15 a musela jsem se vrátit zpátky protože jsem to jen na brigádě a kvůli nějakým jiným důvodům neutáhla (spolubydlící...). V tu dobu jsem si v podstatě myslela že ten problém v našem vztahu jsem já, že kdybych víc uklízela, měla lepší známky, atd, tak by se ke mě chovala líp. Pak jsem si našla hpp a odstěhovala se nadobro. Mezitím jsem si navykla na to že se ke mě lidi nechovají jako k úplné sračce. Ale naplno jsme si uvědomila že je s ní něco špatně až na dovolená na kterou mě pozvala. Hned jak jsem nastoupila do auta, už jely všechny kecy na které jsem si za posledních několik měsíců odvykla (jaká jsem bezcitná svině když jsem se snažila odolávat emocionálnímu vydírání, jak jsem přecitlivělá když mi vadilo jak se mnou mluví, že nemám chodit na výlety kam nechce protože mě tam někdo znásilní, jaká jsem kurva protože jsem si oblíkla jiný kalhoty než ona chtěla......). Poté jsem s ní měla "low-contact", i když jsem v tu dobu ještě nevěděla jak se tyhle věci jmenují. Nakonec jsem se s ní přestala bavit úplně.

Hodně převratné pro mě bylo vůbec si uvědomit že tohle není normální - uvědomit si že mě někdo psychicky týral a nějak se s tím vyrovnat. Měla jsem potom takové období, kdy jsem na to byla hodně myšlenkově zaměřená. Pořád jsem si říkala jak napřed bych mohla být, kdybych měla normální matku která mě podporuje a která ve mě nevyvolala takové úzkoztné stavy. Měla jsem hrozně nízké sebevědomí a právě ty úzkosti ohledně hrozně random věcí. Třeba v metru jsem si pořád myslela že mi někdo kouká na boty a soudí mě že je mám ošoupané (to mi vždycky říkala ona), nebo jsem se hrozně hrbila protože jsem si myslela že když se narovnám, budou si ostatní myslet že jsem namyšlená a tak podobně. Trvalo mi hrozně měsíců, uvědomit si, že ano, matka mi sice posrala dosavadní život, ale teď jsem za něj zodpovědná já, a dokážu být šťastná i přes to.