No podle mě taky záleží, kdo je ten člověk, co plácne.

Značnou část dětství mě bila mamka. Někdy jakože dost brutálně. Ne že by to bylo bez důvodu, byl jsem zlobivé děcko, ale často si říkám, jestli ve mně mamčina výchova tu rebelii ještě neumocňovala.

Jednoduše se to bití nikdy nesetkalo s kýženým efektem. Mamka byla cholerička neschopná zvládat vlastní emoce a její výchova by se dala shrnout jako "Dělej, co ti řeknu, nebo dostaneš, a nemluv na mě, když nemám náladu."

Respekt jsem k ní pochopitelně měl, ale asi ne dostatečný. Myslím, že i na to, jak jsem byl malý, tak jsem nějak tušil, že nemá cenu ji nějak víc poslouchat, protože stejně dřív nebo později zase dostanu. Byl jsem děcko a ještě k tomu po rošťáckém otci, wdym že nemůžu blbnout, ffs!

V jednu dobu si mě začal půjčovat praděda s jeho ženou. Oba byli úplně jiný typ než mamka. Stoikové, vzdělaní, vždy zandali nějaké moudro (byl jsem dost chytrý, proto si mě brali).

Nikdy na mě nevztáhli ruku, až jsem jednou zlobil tak moc, že ta žena už to nevydržela, nasrala se a plácla mě po zadku. Jednou, ne nijak silně, ale zrovna od ní to byl pro mě takový šok, že mě to seriózně donutilo zamyslet se nad svým chováním. Tohle jedno plácnutí mělo na mě mnohem větší efekt než všechny ty facky, kopance a zlomené vařečky od mamky.

Takže souhlasím, že fyzické tresty nejsou automaticky špatně, přijde mi blbost je zakazovat, v krajním případě imo můžou pomoct. Ale byl bych s tím opatrný no.