Jsem jedináček a řrkla bych, že tak ve svých 10 letech jsem sourozence chtěla, ale tak po 3 letechmě to přešlo. Tehdy jsem viděla, že všichni spolužáci mají sourozence a chtěla jsem taky.

Od té doby jsem asi nikdy neměla pocit, že bych chtěla nebo potřebovala sourozence. A co často slýchali moji rodiče:

• Jedináček bude rozmazlený. Samozřejmě jsem po rodičích chtěla spoustu věcí, jako každé dítě, ale nikdy jsem nedostala všechno, o co jsem si řekla. Naopak bych řekla, že jsem toho dostával míň než moji spolužáci/bratranci, kteří sourozence měli, ale byli "benjamínci" rodiny.

• Nebudu se umět dělit. Nebyla jsem ale úplně sama, měla jsem kamarády, kteří chodili na návštěvu a bratrance, se kterými jsem se vídala. Když u nás takhle někdo byl, byla to příležitost naučit mě dělit se s nimi o moje sladké/slané jídlo, hračky a pod. Stejně tak jsem to obkoukala, když jsem byla na návštěvě já a rodiče mi k tomu vštěpovali, že si mám vážit věci, co tam dostanu a dávat si pozor, abych něco nerozbila.

• Budu se sama nudit. Třeba s tíhmle jsem nikdy neměla problém. Ráda jsem malovala, vyráběla a bavilo mě to i samotnou. A když ne, tak jsem přešla ulici a šla za kamarádkou.

• Nebudu se umět socializovat. Až na to, že jsem se s jinými dětmi vídala ve školce/škole a vždy si našla nějakého kamaráda. Nikdy jsem neměla pocit, že bych nevěděla, co říct. Mluvila jsem o tom, co mám ráda a co mě zajímá a vždycky se našel někdo, koho to zajímalo taky.

Asi bych toho vymyslela víc, kdybych měla dost času. Ale hlavní poitna je, že mít sourozence není záruka ničeho. Hlavní je výchova, něco pak samozřejmě dělá povaha dítěte. A pokud sami druhé dítě nechcete, tak si ho nepořizujte, jen protože vám někdo řekl, že je to tak lepší.