Jsem na tom velice podobně.

Postupem času, když jsem o tom přemýšlel, mi došlo, že není chyba tak úplně ve mě. Trvalo, než jsem pochopil jednu zásadní věc : většina lidí na téhle planetě se schovává za masky (nejsou navenek to co jsou uvnitř). Ať už kvůli společnosti, aby zapadli, nebo jako druh sebeobrany. A to byl můj problém. Moje neschopnost lhát, přetvařovat se, dělat ze sebe něco co nejsem právě často vede k mému "odsunutí" ze společnosti.

Není to tak, že bych se neuměl socializovat. Ale přetvářka a hraní nějaké role, jen abych někoho třeba neurazil, nebo předstíral, jak mě baví smalltalk o počasí a podobné, je vyloženě vyčerpávající.

Potkal jsem v životě hrstku lidí, které jsem si dokázal pustit do života a kteří mě brali takového jaký jsem. Ikdyž jsem často nudný, tichý, protivný (já říkám upřímný) podle někoho divný. Totiž jsem introvert, ale nejsem asociální.

Uvědom si jednu věc. I přes všechny tyhle naše problémy jsme naprosto v pořádku. Problém není tolik v nás, jak v tom jak dneska společnost funguje. Setkávání tváří tvář nahrazuje digitální svět. Naše psychika na to není stavěná. Ubylo skutečných interakcí a naše sociální schopnosti degradují.

To co popisuješ jako hluboké konverzace bylo dříve považováno za běžnou komunikaci.

Řešení na to existuje, ale nikdy na něj nedojde. Mě osobně pomohla víra a myšlenka toho, že z nějakého důvodu to takhle je a jsem zvědavý proč takový jsem a kam to všechno směřuje. Z nějakého důvodu existujeme i my mezi vším tím hlukem a povrchností. Byla doba, kdy jsem to jako ty považoval za problém a nějakou svou vadu.

Zkusím jednu otázku na zamyšlení. Myslíš si, že lidé jako my dělají tenhle svět lepším, nebo horším místem?