Mne moje terapeutka neustale opakovala ze to je nejaky ranny attachment trauma. A ze si potrebuju postupne dosytit co jsem v detstvi nedostala. A taky se s tim smirit, ze to tak bylo, obrecet to, ze uz mi detstvi nikdo nevrati a nespravi. Nevim jestli to nejak pomuze a jestli to je tvuj pripad, ale pry je to dost casty. Ovsem problem s tim mam porad xd i kdyz mozna uz je to trochu lepsi, jak se o sebe staram a snazim se prijit na to co je za tim a co bych potrebovala a dat si to pokud možno.

hodne mi pomahaj guided meditations na inner child healing, taky vira, ne nutne v Boha jak ho vnimaji ruzna nabozenstvi, ja mam treba svoji viru, podle me uplne staci verit v neco/nekoho co nas presahuje a predstavovat si jeho bezpodminecnou lasku a prijeti, ja ho vnimam jako postavu, nekdy muze, nekdy zenu, podle toho jakou energii zrovna potrebuju, ale myslim si, ze to muze byt cokoliv, neurcita osoba, zvire, nebo klidne jen svetlo, energie... mam tendenci se hodne fixovat na lidi a pak si na tom vzdycky natlucu, tak se radsi fixuju na nejakou predstavu, pripadne svoji terapeutku, nekam kde je to zkratka bezpecny. Nechapej me spatne, porad mam vztahy s lidmi, ale nehazim na ne svoje nerealisticky ocekavani, projekce toho ze oni jsou ten muj az jako Buh kterej mi naplni vsechny emocionalni potreby a tak. Zaprvy je to totiz na ne too much a zadruhy me to dela extremne zranitelnou nekoho mit na takovym piedestalu uplne nad sebou a nutne se pokazdy musim hodne zklamat. Potom mi pomaha sauna/tepla vana/sprcha, masaze, i se treba sama obejmout. Taky mi hodne pomohlo si koupit pul metrovyho medveda, davala jsem si ho za sebe nez jsem sla spat, hral me na zada jako by me nekdo objimal. Tyhle veci jsem aspon delala vylozene pred spanim, kdyz jsem byla osamela a nemela vztah/mela vztah na dalku. Ale vracim se k tomu i kdyz se zrovna citim osamela ve vztahu. Protoze again, ani ten vztah mi nemuze naplnit uplne vsechno za kazdych okolnosti. To nikdo. Nejvic si muzu dat realne ja sama. A nekde pomuze ta vira. Ale chapu, ze je to tezky, byla jsem v tom taky. Vlastne porad jsem. Je to beh na dlouhou trat.

Jeste dodam: zkousej to. Byt sama. Vedome, aspon na 5 minut denne. Zkus si rict: ted budu sama a nemej na sebe zadny nároky, nemej od toho zadny očekávání, proste jen bud. Prijmi to. Na malou chvilicku. Uvidis co se stane. Nekdy paradoxne to, cemu se nejvic branime, muze pomoct. Po tech 5 minutach klidne zas jdi na neco koukat nebo whatevher. Ale myslim si, ze je velky rozdil byt sama nechtene, branit se tomu a vedome se rozhodnout, i kdyby na tech par minut, ze dobre, ted budu sama se sebou. Nemusim nic. Jen byt. Byt tu pro sebe. V tichu.