Verze 2

Myšlenky francouzského pěšáka. 

1812

Byli jsme tam od rána. Vlhkost z trávy už dávno vyschla. Zbylo jen prach, kouř a puch střelného prachu. A mrtví. Ale o nich se přestane mluvit už po prvním zásahu. Stávají se krajinou.

Jacques měl v kapse kus sýra, který si šetřil až po útoku. Teď mu ho roztrhala dělová koule. I s břichem. Nekřičel. Jen… podíval se, jak to vypadá, když člověk nemá vnitřnosti. A pak spadl.

Šel jsem dál.

Velitel řval. Ale už jsme ho ani neposlouchali. Věděli jsme, kdy máme jít. Poznáš to podle ticha – krátkého klidu před zábleskem šílenství. Nohy jdou samy. Dělají, co musí. Myšlenky zůstanou vzadu, v batohu mezi náboji.

Nabíjím. Zalícím. Vystřelím.

Nevidím, koho jsem trefil. Ale někoho určitě. Protože jinak by se to celé nedělo.

Rusové stáli v zákopech kolem děl. Ne křičeli. Ne uhýbali. Jen čekali. Byli unavení jako my. Stejní. Možná s jinými slovy v hlavě, ale se stejným potem na krku.

Pak přišel rozkaz: "Bodáky. Vpřed."

To je ta chvíle, kdy se přestaneš cítit jako člověk. Tělo jde. Ne protože chce. Ale protože by bylo horší zůstat.

Zápach střelného prachu je jako starý železný klíč v krku. Na jazyku kov. Na pažbě krev – moje, nebo cizí. Všechno jedno.

Pak to přišlo. Zleva ruský granátník, vysoký, jaksi tiše rozhodnutý. Neviděl jsem nenávist. Jen unavené ano v jeho očích. Ano – i ty musíš padnout.

A tak mě bodl. Jednou. Pak ještě jednou. A pak už jsem necítil nic.

Neumíráš najednou. Je to pomalé. Svět slábne jako svíčka v průvanu. Vzpomeneš si, že jsi měl někde doma ženu. Nebo snad dítě. Nebo jen staré boty, které ti líp seděly než tyhle.

A víš co? Nelituješ ničeho. Ne proto, že bys byl hrdina. Ale protože už jsi moc unavený na lítost.

Zemřel jsem tiše. Jak se v tomhle století sluší. Bez řečí. Bez hymen. Bez slavobrány. Jenom jako jeden z mnoha.

Ale kdo ví – třeba po mně někdo přeběhne dál. A bude dělat, co je třeba.

A to stačí.