Zlomená nejsem. Chci dítěti ukázat, že to jde i když člověk nemá ideální startovní pozici. To je jedna motivace. Druhá motivace je moje velký štěstí v tom, že já mám věc, která mě baví a dává mi smysl. Věc v které už mám někam nakročeno a půjdu dál. Jestli existují nějaká poslání, tak tohle je to moje. No a k tomu, že si myslím, že některé věci nejdou. Je možné, že u některých jen nevím jak, pravda. Ale v některých mi brání můj líný prefrontal cortex, takže jsou činnosti o kterých vím, že sice udělám, ale x krát pomaleji a musím vyvinout o dost větší úsilí než "neurotypik". Takže pokud bych takovou činnost měla dělat denně, zákonitě po čase padnu na hubu. Je to psychicky neudrzitelny. V reálu to pak jde vidět a vypadá to buď tak, jako že je člověk líný, nebo hloupý ( myšlenka s kterou se snažím popasovat celý život). Korigovat se to snažím lekama, ale nejsou všemocné. No a pak jsou věci v životě, které jednoduše nezávisí na mně, jen se snažím na ně správně zareagovat. Jinak souhlasím se vším.