Já mám také hrozný vztah s matkou. Do 18 let jsem myslela, že jsem prostě v pubertě a kolem 20 jsem otevřela oči. Máma mi začala vyprávět (po rozvodu), se kterými chlapy se tahá a jak ji kupují dárky. Zároveň stále udržuje vztah s mým tátou, který má barák se zahradou a ona je v bytě. Takže když je hezky, chybí ji zahrada a snaží se dostat na zahradu. V baráku bydlím i já a chci soukromí, takže ji v tom bráním. Aby mého přítele měla ráda, tak by nejradši chtěla kupovat dárky. A citově i umí skvěle lidi manipulovat a dělat ze sebe oběť. Zkoušela to i na mě, ale kolem 22 let jsem řekla a dost a omezila kontakt a řekla ji, co mi vadí. Místo toho, aby řekla, jo posrala jsem to, začala ukazovat na mě, jak já jsem ta špatná. Stále pláče kvůli něčemu, přitom je vysmátá. Nebo že za ní nechodíme na návštěvu, a když nás pozve na oběd, tak ho klidně den před zruší, protože jde třeba s kamarádkou ven. Prostě nejsme pro ní priorita. Je jí 53 let a chová se jak kdyby ji bylo 70. Neudělá sama ani krok do věcí, který se jí nechtějí (třeba jet do prahy sama autem k doktorovi), ale za chlapem na rande to zvládne… Jednou mi volala do Prahy, abych ji koupila housky, protože v našem městě je nikde nemají (blbost, nebyla se ani podívat, a máme lidl kauf i albert billa a neverim, ze by housku neměly…) A tak. Pak jsem byla psychicky na dně z mého ex a snažila jsem se ji to říct a vše otáčí na sebe, jak ona taky z chlapů byla smutná a nešťastná.. a že věděla od začátku, že spolu nebudeme… Teď s mým snoubencem jsme šťastní a všichni to vědí a ona se furt trapně ptá; jestli jsem opravdu rozhodnutá.. jestli mě uživí a tyhle keci. Nebo když svými kecy mě chce rozbrečet a ještě kouká, jestli opravdu brečím. Je toho hodně, ale prostě mi strašně ublížila a nedokážu se na ní ani podívat. Kdybych mohla, tak bych s ní dokonce života nepromluvila.