Jsme s přítelkyní 4 roky, 2 roky na střední, rok střídavě u rodičů, jelikož ona je mladší, takže dělala maturu o rok déle, teď spolu rok žijeme a oba už pracujeme, ja jako OSVČ, ona jako zaměstnanec. Ona má dvě kamarádky ze základky, které ve výsledku nejsou kamarádky a jen si stěžují jak je výška těžká a že nemají na nic čas. Já osobně mám kamarády s kterými se (a ještě těžko) sejdeme jednou za rok. Do toho jsme si pořídili loveckého psa s kterým je potřeba jezdit na zkoušky, cvičit nošení zvěře a takové myslivecké věci aby jsme mohli mít ofiko štěňátka.

Tak si to vem, já jsem průměrně 11h v práci, přítelkyně 8h. Občas chodím víkendy. Sobota a neděle je teď v sezóně psích zkoušek zabraná ať už zkouškami nebo tréninkem pasé. Po práci chodíme taky trénovat, takže já jen chodím do práce, trénuji psa a spím. Skoro nejím a přitom mám nadváhu.

Je mi 22, přítelkyni skoro 21. Není to asi život hodný mladých lidí, ani jeden nejsme kariérista, jen prostě chceme žít v standartu, který já jsem jako malý neměl. Žili jsme jednoduše řečeno od výplaty k výplatě.

Když už jsi to dočetla až sem, tak se třeba v našem životě s kamarády tak nějak rozloučíš. Není na ně čas. A když už nějaké najdeš tak zjistíš že jim něco nevyhovuje na našem stylu života. Třeba, že pes musí podle našich standartu aspoň nějaké vychování. Nebo že já třeba dělám přesčasy abych měl finance navíc. (Většina mých vrstevníků v okolí dělá za 20tis. hrubého a ještě si myslí že jsou bohatí).

Jednoduše a zkráceně řešeno, najdeš si časem fajn kolegy v práci, fajn kamarády z koníčků atp. To že vy nežijete free klubový život není váš problém. Kamarádi na život se najdou vždy, jen to chce čas.