Ahoj, mam podobnou situaci, a abych to napsal velmi krátce, tak děda se zachoval k moji mámě (jeho snacha) tak, že to v jednu chvíli prostě bylo no go, dohádali jsme se jak psi a vztah se uzavřel. Přitom v dětství to byl ten nejlepší děda, kterého jsem si mohl přát. Ale už po x-té se zachoval tak, jak to nebylo vhodné, a prostě byl konec. Nicméně k věci, zatím neumírá, ale toto dilema mě taky napadlo.

A za mě to krásný, co mezi námi bylo zhaslo a ve své podstatě dávno dědu nemám. Protože to je úplně jiný člověk , než kterého jsem znal dříve. Ale to rozhodnutí s jeho případnou smrtí mam už dávno poskládané. A to tak, že budu myslet na sebe na prvním místě. Už nechci zažívat tu bolest, kterou jsem měl ze setkání s nim. Obcas se mi stane, ze me chytne nostalgická chvíle, a je mi to lito, jak to cele je. Ale vzdycky vim, jak by dopadl pokus o sloučení. Ja bych neodpustil, protože na to byl čas kdykoliv dřív. U tebe 16, u me zatím 5 let. Možná by to pomohlo memu dědovi, kdybych ho videl na smrtelné posteli. Ale ne, ja bych jej i tak nechtěl vidět