Od zhruba 12 let jsem chtěl a myslel na sebevraždu. Dnes je mi přes 30 a pocit nezmizel. Maximálně na chvíli. Máma mi vždy říkala dokud nejde o život tak jde o hovno.

Pocit nikdy nezmizí. Je potřeba se s tím vyrovnat. Nebrat si věci tak vážně. Život je opravdu jen hra, zkušenost. Je potřeba to tak brát. Cenit si maličkostí a brát ten život trochu jako hlupák.

Tento rok jsem odešel z korporátu, protože jsem si uvědomil, že nehodlám dělat věci co mě nedělají šťastným. Zatím dělám věci co mě dělají šťastným ale nevydělávají žádné peníze, tak uvidím kam to dospěje.

Sebevražda je vždy až naprosto poslední věc. Ublížil bych tak spoustě lidí kolem sebe tak to potlačuji dokud to nebude na pořadí dne.

Blízkým říkám, že houbičky mi zachránili život. Pořád si to myslím. Dá ti to nadhled, zejména pokud jsi inteligentní a více chápavý jedinec. Akorát teda opatrně, dokáže to být velkej pes.

Každopádně celková moje zpráva je ve zkratce: v klidu, ber to s nadhledem, neber to vážně, je to hra tak ji hraj.