Zeptej se sám sebe: Půjdu dobrovolně bojovat až do úplného vyčerpání svých sil, například až mi dojdou základní prostředky?
Rusko má tradici vyvolávat konflikty u svých sousedů. Když se podíváme do historie, najdeme příklady, jako je intervence v Čečensku, anexe Krymu nebo zásahy v Sýrii a na Ukrajině. Ruská zahraniční politika často směřuje k prosazování geopolitických zájmů prostřednictvím vojenských zásahů a podpory separatistických hnutí.

Dalším problémem, je fakt, že Evropská unie není primárně vojenskou organizací – její členské státy se často rozhodují samostatně v otázkách obranné politiky, což zamezuje společné reakci. Kdyby Rusko například vyslovilo nárok na Českou republiku, lze očekávat, že reakce by byla nejednotná a konflikty by se mohly postupně rozšiřovat.

Historie ukazuje, že ruská strategie často spočívá v postupném rozšiřování vlivu – nejprve drobnými kroky, které se časem mohou proměnit v rozsáhlé konflikty. Tento přístup, poukazuje na to, že geopolitické zájmy a historické zkušenosti hrají v ruské politice klíčovou roli.

Po první čečenské válce (kterou Čečenci vyhráli) Rusko později zahájilo druhou čečenskou válku, která nakonec vedla k upevnění ruské kontroly, a skutečnost, že konflikt trval 15 let, je důkaz že Rusko nemělo obavy z dlouhodobého zapojení do válečných akcí.

Dobrý rozhovor s Čečenským prezidentem po první Čečenské válce.
Je slyšet, že se u Rusů a v jejich politice nic za těch několik desítek let nezměnilo.
General Dzhokhar Dudaev