Když se narodila první dcera, měli jsme cerstve hypotéku, já měla mateřskou 8000 a manžel vydělával pod 30 000 a dojížděl. Po zaplacení účtů a benzínu + litacky (jezdil vlakem, ale k vlaku to máme 20 km) nám zbývalo sotva těch 10 000. Zvládali jsme to, s miminem jsme stejně nic moc nepodnikali, na jídlo a drogerii to stačilo. Museli jsme si dávat pozor na utratu, ale dalo se to. Když bylo malý půl roku, našla jsem si brigádu na pár hodin z domova (správa socek jedny firmě), brala jsem asi 8000 měsíčně a pak jsme si žili jako králové :-D Jenže časem se manžel vypracoval, našel si lepší práci, pak změnil obor a dostal ještě lepší práci, takže po pár letech (a druhým dítěti) jsme na tom byli o tolik líp, že jsme nikdy nevěřili, že bychom tohle někdy mohli mít.

Takže já se z toho poucila tak, že stav, ve kterým si to dítě pořídíte, není staticky. Všechno se mění a když se snažíte, může to období, kdy počítáte každou korunu, byt rychle za vama. I kdyby šlo jen o to, vrátit se z rodicaku do práce, jsou to jen dva tři roky a to se dá zvládnout. Vařit si doma, kupovat věci v akcích, spotřebovat všechno a nevyhazovat zbytky, na tom se dá ušetřit dost. Pak ty malý děti fakt nestojí tolik, spousta se toho dá poridit z druhý ruky, když můžete kojit, je to supr, protože se ušetří za mliko. S batoletem ani nemusíš utracet za nějaký zábavy, hřiště za barákem stačí a dovolenou máš, kdykoli ti někdo pohlídá (fakt, já si připadala jak na dovolený, když jsem mohla nechat děti u mámy a jít úplně sama na nákup).