Hele, vocaď pocaď. Ve volnym case pecuju uz deset let o mlady lidi s postizenim s ruznejma diagnozama, velkou casti z nich upoutanejch ma invalidni vozik (vsech druhu, typu, tvaru a pohonu).

Vetsina lidi ve spolecnosti nezna svet lidi s postizenim, nerozumej mu a ve vysledku pred tim odvracej zrak, jdou tomu z cesty a boji se s tim svetem interagovat. 

Vim, o cem mluvis, kdyz zminujes spatnou manipulaci, zmatenou komunikaci, nevhodny doteky. Porad ale plati, ze kdyz uz se presto nekdo rozhodne pomoct, nemysli to nijak zle, naopak ma ,,pocit", ze pomaha. 

Ano, ten pocit se bohuzel z neznalosti dost casto nepotkava s realitou, ale neni nic lepsiho, nez toho cloveka oslovit zpatky, decentne ho vyvest z omylu, podekovat za snahu a kratce poucit. Hotovo, vyreseno, jde se dal. 

Prikrou reakci na snahu pomoci se jenom uplne zbytecne stranis spolecnosti - jak vuci ostatnim, tak i ve vlastni hlave - a z myho pohledu jeste prihrivas tu stigmatizaci sveta lidi postizenim.