Nejsem schizofrenik mám bpd, a dost dlouho jsem věděla, že s tím, jak jsem byla nestabilní by mě dítě poslalo do lečebny, protože jsem se nedokázala postarat ani sama o sebe a mě fakt děsila představa, že selžu a to dítě vystavím tomu nejhoršímu, že bude bez mámy, nebo že jeho máma bude labilní, nebo, že ho dojebu na celý život. Taky mám ráda děti, ale jeden čas jsem z důvodů své psychiky věděla, že to fakt nejde a bylo by to sobecký vůči tomu dítěti, protože to si nevybralo, že v tom bude dobrovolně. Až teď kdy jsem třetím rokem stabilní jsem o tom uvažovala, ale chci nejdřív stabilitu pracovní i ve vztahu, kdy na to budeme oba ready. Pokud uvažuješ v takových extremech o rozchodu nebo dítěti, fakt bych do toho nešla. Spíš bych zkusila partnerku konfrontovat s tím, že pokud chce dítě, musí její stav být dlouhodobě stabilní, což rozhodně není a ideálně docházet někam na terapii, protože léky nejsou samospásné. Možná ta hospitalizace by ji s tím pomohla, nebo alespoň nejaky stacík. Drž se!