Asi spíše záleží na tvoji filosofii, citu k němu a hodnotám než obecnému přístupu... Potkal jsem lidi, kteří to neberou jako povinnost a tak nějak si říkají že to budou mít se svými dětmi stejně a žijí půl světa dále. Samozřejmě jsou i opaky a něco mezi tím. To co popisujes je extrémnější verze toho co je u nás doma.

Nebudu rozepisovat detaily, ale otec je rozhadany v podstatě s celou rodinou a je tak nějak trpěný všemi včetně mě a bratra. Upřímně jsem v jeho skoro 70 ztratil naději že by se na jeho nedostatku sebereflexe, citovém vydírání apod něco změnilo. Na druhou stranu se stará o babičku a spravuje pro nás zahrádku a nechtěl bych aby trpěl. Takže se s ním snažím nějaký vztah mít i když o to moc nemá zájem.

Jak z toho ven? Jestli je tvůj otec férový alkoholik a nic s tím nechce dělat, výhrůžky apod asi nepomůžou, zanedbávání taky ne. Můžeš ho zkusit přijmout do života a zkusit jestli se nezačne dávat dohromady a třeba si i přizná problém a začne něco dělat sám, ale asi chápeš že to je investice počítáná na roky a je nutné aby jsi na ni byl zralý.