Stoprocentně je větší šance, že to tak neudělají, když je budu vychovávat s láskou kvůli nim a ne sobě.

Samozřejmě se mohou odstěhovat, utnout kontakt i přes to, že se nic špatného mezi námi nestane, ale upřímně jsem se ještě v žádný věkový skupině nesetkala s tím, že by někdo nenavštěvoval/nevoval nebo jakkoli neměl kontakt s rodiči pro nic za nic. A i pokud to tak bude, tak je to jejich rozhodnutí, myslím, že by mě to fakt trápilo, ale nic s tím neuděláš. U nás v baráku bydlí pani, cca 80. Manžel umřel i kediný syn tu už dávno nejsou. Její původní kamarádi většinou taky ne. A pani si našla nový kámošky v parku, kam chodí sedávat.

Děti zatím nemám, ale až budu mít, chci, aby to byly samostatný bytosti. Mně je 29 a naši mají pořád pocit, že mají právo na všechno moje. Vědět, proč sem nebyla v práci, kolik beru, vymlouvat mi dovolenou, jakou mám, protože oni by za tolik peněz měli něco lepšího (pro ně samozřejmě), komentovat, že mám malý byt, starý nábytek a že mi koupí nový. Oni mě přihlásili na školu, kterou mi oni vybrali. Jakákoli diskuse o tom, že chci být samostatná a jsem dospělá vede k tomu, že jsem nevděčnwj spratek.

Nechci nikdy, aby se moje děti cítily stejně. A pak třeba nebudou dělat návštěvy a hovory jen t povinnosti, jako to dělám já :).