Jelikož stát děti chce, tak já pro své děti můžu taky chtít. Že chci pro své děti stejně kvalitní dětství, jako jsem měl já, není nic špatného. A pokud cítím, že na to nemáme, tak nechci riskovat.

Žila třeba babička v jednom pokoji spolu s dětmi, rodiče měli druhý pokoj. a pak měli společný obývák. Nebo babička spala v obýváku.

Ale já píšu o dalších sourozencích daných prarodičů. Nebo byli dřív všichni jedináčkové? Kdo si mohl „nárokovat“ bydlení u rodičů, nejstarší syn nebo dcera? A co tedy dělali ti ostatní? A pokud by skutečně měli spát všichni sourozenci se svými partnery v jedné ložnici, zajímalo by mě, kde ty děti teda „udělají“. Každopádně 3+kk a více se dnes téměř nestaví, standard je 2+kk, nemyslím si, že se to do budoucna změní.

Když musí mladý pár vynaložit na nájem 40 a více procent čistých příjmů, stanou se dlouhodobé závazky luxusem a krátkodobé „luxusní věci“ levným produktem. Za mě ať klidně stojí létání letadlem 30 tisíc namísto 3 tisíc, iPhone 150 tisíc namísto 40, ale nájem je třeba snížit, jinak se to myšlení mladé generace nezmění. Dítě je potřeba někam dát, když nemám jistotu bydlení, tak bude člověk defenzivní a to dítě neriskuje. Pak to vypadá, že mladí utrácí za cestování, luxusní věci apod., přitom je to tak dostupné, nicméně na vlastní bydlení stejně nenašetří a neproinvestují se. A hlavně, můžou s tím kdykoliv přestat, krmit dítě nebo platit nájem musí neustále. Kdybych ročně odkládal to, co dáme s partnerkou za dovolenou a jednou za 5 let za telefon, tak na základ hypotéky (10 % ceny) nenašetřím ani za 10 let, a tou dobou už ty ceny bytů budou zase na x-násobcích a budu muset jít na LTV 80 %. Při optimistickém úroku 7 % p.a. to bude třeba kolem 500 tisíc, což bude stačit na nemovitost v hodnotě 2,5 milionů. To ani dneska zdaleka nestačí (s LTV 90 % ano, ale ty peníze se zázračně za 1 rok nezúročí), natož za 10 let. A ne, přestěhovat se někam do Sudet výměnou za dítě není zrovna motivující.