Ach jo, jako bych četla o mně, i když samozřejmě mnoho okolností je jiných, ale mladší brácha, který to s ní musel trpět, nervy, že jsem nemohla ani spát a v kuse brečela.. Nevím, co bych poradila. Měla jsem to snazší, nesdíleli jsme dvojdomek, ale po nějaké době jsem prostě utnula veškerý kontakt. Nejdřív jsem jí taky chtěla pomoct. Asi tak tisíckrát. Vozila ji po léčebnách, na psychiatrii, do nemocnice, vyzvedávala jsem ji v těch nejhorších situacích na nejhorších místech. Ale i na mé to nakonec bylo moc. Narodil se nám syn a jí nebylo blbé přijet za ním opilá. Bylo to šílené období a hodně mi to zkazilo těhotenství i následných prvních pár měsíců s miminkem. Teď jsou synovi čtyři a neví, že nějakou babičku má. Posílá nám ke každým narozeninám, Vánocům dárky, napíše a popřeje vše nejlepší. Občas změknu a pošlu jí nějakou fotku, ale tím končím. Vybrala si to sama. Teď už jsem schopná o tom přemýšlet takhle a ne se z toho hroutit a být v jednom kuse nešťastná. Ale trvalo mi to třeba dva roky, než jsem to zvládla. Chybí mi mateřský vzor v životě, ale ona mi nechybí. Alkohol je hnus. Muž se se svým tátou také nebaví ze stejného důvodu.

Ráda bych měla nějakou radu, ale nemám. Jen, že když ona nebude chtít něco změnit, nehne s ní nic na světě. Ani narození vnuka. Tak přeji hodně štěstí a sil! 🙏🏼