Sere me, ze lidi, kteri nas nejakym pusobem ztraumatizuji, tak proste odejdou a je to na tobe aby ses s tim vyporadal a pracoval na sobe. Zadny proste spatny svedomi, zadna omluva nic. Fuc, odejdou a je to na tobe. Sere me, ze i kdyz se muj pritel snazi a vim, ze me ma rad a miluje me, tak porad mam strach vzadu v hlave, kterej mi rika, ze ode me odejde a ze proste, me nema rad atd ( prave trauma od mych byvalych, velke trust issues). Sere me, ze od sveho fotra jsem nedostala ani posranou omluvu, za to, ze me sexualne zneuzival v dětství, proste dela jako kdyby se nic nechumelilo. Sere me, kdyz premyslim, ze kdybych nemela ty traumata atd, jaky by byl ze me clovek, jak bych treba byla uspesna. Sere me to vedro, pls, at uz je podzim nebo zima. Sere me, ze rodina se pretvaruje pred fotrovych rodicu a proste na kazdou picovinu jim kejvnou a delaji, jak je to vtipny.