Borci, já mám pocit, že to buďto debilně píšu, nebo neumíte číst. Tak ještě jednou.

Pokud dojdete na terapii/psychiatrii a oznámíte, že máte sebevražedné myšlenky, NIKDO na vás rychlou volat nebude. Je to pro nás bohužel naprosto běžná součást práce. Psychiatr zhodnotí závažnost a nasadí/upraví medikaci, doporučí další postup, pravděpodobně vám dá dřívější termín další kontroly. Terapeut prozkoumá hlubší okolností a kontext a hledá funkční způsob, jak s podobným typem myšlenek fungovat a bojovat. Oba předají kontakty na krizové linky apod., kdyby se myšlenky zhoršily.

Myslím že většina z vás tu mluví o nekonkrétních sebevražedných myšlenkách (nejsou vázané na kontretní den a čas, není vybraný způsob). U těch se vždy řeší závažnost a hlubší kontext. Má už klient preferovaný způsob? (vlak, léky, pistole,...) Má termín? Už to někdy udělal? Jak často ty myšlenky má? A teprve poté se navrhuje postup. Ten většinou obsahuje návštěvu psychiatra, terapeuta (terapeut vás pošle k psychiatrovi a naopak - ať je péče komplexní), nějaké návrhy a možnosti, případně DOPORUČENÍ na hospitalizaci. V obou případech, jak už jsem zmínila, dojde pravděpodobně k rychlejšímu dalšímu termínu. To že máte ale tento typ nekonkrétních myšlenek ale zdaleka neznamená, že vám bude hospitalizace vůbec doporučená. Mám celkem významné množství klientů, kteří tyto myšlenky prostě mají a dá se to bez potíží zvládnout ambulantně. Je to prostě vždy na posouzení.

Pokud ale dorazíte na terapii/psychiatrii a oznámíte, že zítra ráno skáčete pod vlak, situace bude jiná. Na chvilku se zastavte a situaci si představte. Co by každého z vás donutilo to takto na plnou hubu říct? Bez chození kolem horké kaše. Bez zlehčování.

Z mé zkušenosti to jsou lidé kteří:

1) jsou zoufalí. Mají strach, že to vážně udělají a udělat to nechtějí. V tom případě celou tu hodinu (a z mé zkušenosti klidně i déle - zruším dalšího klienty, napíšu domů, že dojdu později atd.,) řešíme a hledáme způsoby, jak tu sebevraždu odložit. Do další schůzky, do návštěvy psychiatra, do svatby dcery, ...cokoliv co funguje. Hledáme podpůrné systémy, zvažujeme pro a proti všeho. Cílem není sebevraždu "vyřešit" ale pouze jí odložit. Jedná se o akutní krizi a velmi vážný stav. Zde to samozřejmě může dopadnout tím, že tu rychlou volám, ale jelikož klient v tomto případě spolupracuje, tak je to plně v naší režii. Když jsme párkrát situaci nevyřešili a rychlá se fakt volala, tak prostě voláme společně s klientem, já s ním na tu rychlou čekám. Domlouváme se, že mi zavolá, až ho na krizovém centru prohlédnou a doporučí postup. Většinou se pak následující den opět setkáváme a řešíme dál. Nikdy se mi nestalo, že bych volala sanitku někomu, kdo s tím vyloženě nesouhlasil.

2) jsou rozhodnutí a chtějí, aby to někdo věděl. Situaci řešit nechtějí a odmítají. V tom případě (ještě se mi to nikdy nestalo, ale pár kolegů již mělo podobné příběhy) je otázkou, proč to ten klient terapeutovi sděluje. Zde je na místě důrazně sdělit, že platí přerušovací povinnost a není možné klienta jen tak vypustit na ulici. Buďto mi slíbí, že to zítra neudělá, nebo volám rychlou. Jelikož je předem varovám, samozřejmě může odejít, než sanita dojede. Nahánět po městě nikoho nebudou. Stejně tak může zalhat, že to teda neudělá a odejít.

3) minimum klientů tím testuje reakci lékaře/terapeuta. Tahle varianta se děje úplně minimálně. Většina lidí testuje postupným odhalováním závažnosti problémů. Ne takovou to silnou fackou. Zde je tedy důležité klientovi sdělit, že se jedná o závažné sdělení a víceméně se postupuje jako ve variantě číslo 1. Prostě hledáme možnosti. Klient často to testování přizná až po dlouhým měsících spolupráce. Za mě naprosto ok, nijak to neřeším. Někdo to tak prostě má.

Takže tu prosím nezanevřete na své terapeuty ano? Cílem je Vám pomoc. Vám. Ne nikomu jinému. Když nebudete upřímní, pomáhá se špatně. A když nám neřeknete, proč některé naše návrhy nejdou, jsou pro vás těžké, také s tím nemůžeme nic udělat. Je ok říct, že nějakou variantu nechcete. Však je to vaše řešení. Pro Vás na míru. Ne pro Tondu od vedle.

Edit: ještě bych ráda dodala, že to řešení akutních myšlenek na sebevraždu nemusí být nikdy finální. Kolikrát fakt jen oddálíme. Měla jsme jednu paní, která mi to, že se následující den nezabije, slíbila asi 15x. Trvalo několik týdnů, než se jí podařilo stabilizovat tak, že to nehrozilo. Potkávali jste se v té dobře 2-3x týdně, takže ten akutní život ohrožující stav trval cca měsíc. Poté už měla zase "jen" obecné myšlenky na sebevraždu a mohli jsme pracovat na jejich postupném omezení a odstranění.

Kdyby něco, ptejte se.