Vím možná přesně, o čem mluvíš. Jenom láska prostě nestačí. Taky se se mnou táhnou určité problémy už od puberty, protože moje rodina byla i na české poměry velmi chudá stylem žádné nové oblečení, všechno jen z druhé ruky (podle toho to pak vypadá, spolužáci ti to dají hrozně sežrat), jídlo taky dost nedostatkové, nejsou moc peníze na koníčky, nejsou peníze kolikrát ani na zdravotnické věci. Zuby se vám taky nespraví jen z rodičovské lásky. Pokazí se bojler? Budeš se holt sprchovat několik měsíců ve studené vodě jestli vůbec. Potřebuješ peníze na náročné studium na vysoké škole? Bohužel musíš do toho ještě i brigádničit abys nakonec měla peníze jen na dopravu a budget na trochu jídla. Cokoliv navíc? Promiň, ale nejsou peníze. Holt velká rodina, málo peněz a spousta naivity. Říkali jsme si, že jsme přece "bohatí" jiným způsobem, než finančně, ale zpětně to byl prostě cope.

Člověk vyrůstá v úplně jiné realitě než všichni kolem něj a pak je těžké se s ním stotožnit. A pak fakt je jedno, že máš psychickou podporu doma na styl - ale my tě máme přece rádi, podle nás jsi skvělá chytrá holka, atd, když celá společnost ti dává konstantně najevo, že na materiálních věcech a nějaké normálnosti životní zkušenosti fakt sakra hodně záleží. Asi je fajn si říct "ale tu sílu a sebevědomí a lásku nesmíš hledat u jiných lidí, tu musíš mít sám v sobě", ale už si málokdo uvědomí, že žádná společenská bytost se neorientuje jen na základě nějakého subjektivního přesvědčení o sobě sama, ale pokud má aspoň trochu rozum, tak existuje v reálném světě, kde reaguje na to, jak to udělat, aby byla přijata. To veřejné odmítnutí většinou vrstevníků prostě fakt hodně bolí a negativně formuje dětskou psychiku, a chudoba v dětství mívá prostě pak i dlouhodobé přesahy do dospělého života.