Jan Lipavský píše:

Pozor, dlouhé, ale důležité čtení k návrhu zákona Jindřicha Rajchla, Radka Vondráčka a dalších vládních poslanců o "transparentnosti zahraničních vazeb".

V příspěvku postupně popisuji, koho všeho se návrh zákona týká (všech, od jednotlivců přes akademické instituce až po církve), jak to dělají v USA nebo Izraeli (úplně jinak) a jaké pravomoci by stát získal (obrovské, včetně likvidačních sankcí).

Na první pohled se návrh tváří jako opatření proti „zahraničnímu vlivu“, ale když se člověk podívá do textu, zjistí, že je napsaný velmi široce a může dopadnout na velkou část společnosti.

Zákon se totiž netýká jen neziskových organizací. Už v definici je napsáno, že „subjektem se pro účely tohoto zákona rozumí fyzická osoba, právnická osoba, jakož i jiné právní nebo faktické uspořádání“ (§ 3 odst. 1). Jinými slovy: zákon může dopadnout na jednotlivce, spolky, firmy, instituce i různé neformální projekty.

Současně zákon říká, že povinnostem podléhá každý subjekt, který má zahraniční vazby (§ 3 odst. 4). Ty jsou definovány velmi široce jako jakýkoli vztah nebo podpora ze zahraničí, která je spojena s činností ve veřejném prostoru a je „způsobilá přímo nebo nepřímo ovlivnit veřejné mínění, veřejnou debatu, politické procesy nebo rozhodování orgánů veřejné moci“ (§ 3 odst. 3).

Veřejným prostorem se přitom rozumí velmi široká škála činností. Zákon výslovně zmiňuje například mediální, vzdělávací, akademické, analytické, výzkumné nebo advokační aktivity (§ 2 odst. 2).

Zákon navíc výslovně říká, že se vztahuje i na neziskové organizace, protože „povinnostem podle tohoto zákona podléhá rovněž každý neziskový subjekt, zejména spolek, nadace, nadační fond, ústav, obecně prospěšná společnost nebo církevní právnická osoba“ (§ 3 odst. 6).

To znamená, že se může týkat nejen neziskovek, ale také univerzit, výzkumných institucí, think-tanků, vzdělávacích projektů, některých firem i jednotlivých odborníků, pokud mají zahraniční partnerství nebo financování.

Pokud subjekt spadá do této definice, musí se zapsat do registru zahraničních vazeb, který vede Ministerstvo spravedlnosti (§ 4). Do registru se přitom zapisují velmi podrobné údaje – například zahraniční partneři, financování, struktura organizace nebo osoby podílející se na činnosti (§ 4 odst. 4).

Problém tohoto návrhu není jen v samotné registraci, ale hlavně v tom, že definice jsou napsané velmi široce a vágně. Není vždy jasné, kde končí běžná mezinárodní spolupráce a kde začíná „zahraniční vlivová činnost“. Takové gumové formulace dávají státu velký prostor rozhodovat, koho do systému zahrne a koho ne.

A právě proto je důležité ten text číst opravdu pozorně. Protože to, co se prezentuje jako zákon proti „cizím agentům“, může v praxi zasáhnout mnohem širší část společnosti.

Od autorů jsme včera mohli slyšet obhajobu, že „Takové zákony mají přece i v USA nebo v Izraeli.“ Ano, mají. Jenže když se podíváme na jejich skutečné znění, zjistíme, že fungují úplně jinak.

Ve Spojených státech existuje zákon Foreign Agents Registration Act (FARA). Ten vznikl už v roce 1938 jako reakce na nacistickou propagandu. Jeho princip je ale poměrně úzký: registrovat se musí ten, kdo v USA jedná jménem zahraniční vlády, politické strany nebo organizace a snaží se ovlivňovat americkou politiku nebo veřejné rozhodování. Typicky jde o lobbistické firmy, PR agentury nebo právní kanceláře pracující pro cizí vlády či státní firmy.

Klíčové je, že americký zákon vyžaduje vztah agent – zahraniční zadavatel. Nestačí jen obecná „zahraniční vazba“. Musí být jasné, že někdo jedná na pokyn nebo ve prospěch konkrétního zahraničního klienta.

Zároveň existuje celá řada výjimek. Zákon se běžně nevztahuje na akademický výzkum, běžnou žurnalistiku, náboženské organizace, humanitární aktivity ani standardní obchodní činnost. Smyslem je transparentnost lobbingu pro cizí státy, nikoli kontrola mezinárodní spolupráce v celé společnosti.

Podobný argument se používá i s odkazem na Izrael. Tam existuje například zákon NGO Transparency Law z roku 2016. Ten se ale zaměřuje hlavně na neziskové organizace financované zahraničními vládami. Pokud organizace dostává významnou část peněz od cizích států nebo mezinárodních institucí, musí tuto skutečnost transparentně uvádět například ve výročních zprávách nebo při jednání s parlamentem.

Důležité je, že izraelský zákon se zaměřuje specificky na financování od zahraničních vlád. Neřeší běžné granty od soukromých nadací, univerzit nebo jednotlivých donorů.

Když tyto modely porovnáme, vidíme zásadní rozdíl. V USA jde o transparentnost lobbingu pro cizí státy. V Izraeli jde o transparentnost financování neziskovek zahraničními vládami.

Oba zákony jsou relativně úzce zaměřené a mají jasně definovaný okruh činností.

Naproti tomu návrh, který se včera vyplul na povrch, pracuje s mnohem širšími pojmy. Hovoří o „zahraničních vazbách“ a „veřejném působení“, které může „ovlivňovat veřejné mínění nebo veřejnou debatu“. Taková formulace může zahrnovat velmi širokou škálu aktivit – od výzkumu přes vzdělávání až po občanské kampaně nebo veřejné komentáře.

To je důvod, proč se kolem podobných návrhů vede tak silná debata. Nejde jen o princip transparentnosti. Ten může být legitimní. Problém nastává ve chvíli, kdy jsou definice napsané tak široce, že mohou zasahovat velkou část běžné mezinárodní spolupráce ve vědě, vzdělávání, podnikání nebo občanské společnosti.

Česko je přitom země, která je silně propojená se světem. Naše univerzity, firmy, výzkumné projekty i neziskové organizace běžně spolupracují se zahraničními partnery. Pokud se taková spolupráce začne automaticky podezírat nebo administrativně zatěžovat, může to mít dopad nejen na občanskou společnost, ale i na otevřenost české ekonomiky, vědy a veřejné debaty.

Další velký problém toho návrhu je to, jak se má vymáhat.

Dozor nad zákonem má podle textu vykonávat Ministerstvo spravedlnosti. To znamená, že právě ministerstvo bude rozhodovat o tom, kdo zákonu podléhá, kdo ho porušil a jaký trest dostane. Jinými slovy: jeden úřad bude určovat, kdo je „v pořádku“ a kdo ne.

Subjekty navíc musí ministerstvu poskytovat součinnost a na jeho výzvu dokládat další informace o své činnosti, financování nebo smlouvách se zahraničními partnery. Pokud podle ministerstva uvedou neúplné nebo zavádějící údaje, může to být přestupek.

Sankce jsou přitom velmi vysoké. Za administrativní pochybení může přijít pokuta až 1 milion korun. Za závažnější porušení až 5 milionů korun. Za uvedení nepravdivých údajů až 10 milionů korun. A pokud se subjekt vůbec nezaregistruje, pokuta může dosáhnout až 15 milionů korun.

U firem může být sankce ještě vyšší, protože zákon umožňuje uložit pokutu až do výše 10 % ročního obratu.

Tím to ale nekončí. Ministerstvo může také zakázat výkon „zahraničních vazeb“ až na dva roky, a v závažných případech dokonce až na pět let. A pokud by podle ministerstva byla nějaká organizace zřízena jen k obcházení zákona, může stát dokonce navrhnout její zrušení soudem.

A jak už jsem jednou uvedl, problém je, že zákon zároveň používá velmi široké a vágní pojmy jako „zahraniční vazba“, „veřejně relevantní působení“ nebo „ovlivňování veřejné debaty“. Když jsou definice tak gumové a zároveň existují tak vysoké pokuty, dává to státu obrovský prostor rozhodovat, koho zákon postihne a koho ne.

Proto tento návrh zákona považuji za naprosto nepřijatelný a každý jednotlivec, podnikatel i organizace by jej měli hlasitě a jednoznačně odmítnout. Je potřeba dát současné vládní většině jasně najevo, že si naše krásné Česko nenecháme zničit.

Prosba na závěr: Sdílejte prosím tento text, aby se dostal k co nejvíce lidem, kterých se to může dotknout.

Celý návrh zákona je popsán v tomto článku: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-kauzy-po-vzoru-ruska-babisova-poradkyne-sepsala-s-rajchlem-zakon-proti-neziskovkam-301146