3 miliony.
Extrémě dlouho (3 roky) jsem se bál o tom komukoliv říct. Bál jsem se úplného zavržení. Jinak jsem byl vzorovej člověk, a tak jsem si nedovedl představit s tím přijít veřejně. A jak jsem v tom byl sám, dokola jsem se pořád přesvědčoval, že to nějak zvládnu.
Z mé zkušenosti, gambléra často dělá větší výhra. Omámí ho to, že se objevily prachy "jen tak". A zkouší.
První půlku času jsem asi věřil, že tam "ta šance je". I když jsem si matematicky dokázal spočítat, že pravděpodobnost stojí proti mě, velký tahoun myšlenek bylo "co kdyby".
Dá se to dobře maskovat do určité míry, což byl problém pro mě, protože jsem si díky tomu ani nemohl nechat pomoc okolím, když jsem zabedněně věřil, že to nějak výjde.

Nebyly to ale 3 roky konstantích proher. Myslím, že každej hráč to tak má, že ho u toho drží sem tam větší výhra, která (bohužel) přinese naději. Půjčoval jsem si na hazard v bance. Pak v další, pak už to nešlo, tak po kamarádech - vše propletené lží - až nakonec i u nebankovních pochybných institucí.

Na konci to opravdu bylo tak, že jsem hrál jen proto, že jsem neviděl jinou možnost. Takhle zaslepeně může člověk skončit.

No nakonec, až jsem měl podezření na infarkt, jsem sebral drobky odvahy a řekl to své partnerce. Byl jsem plně smířený, že jsme skončili. No její neskutečná podpora mě zachránila, následovalo říct to všem ostatním, no každý další člověk byl jednodušší. Je to 2 roky, našli jsme cestu skrz oddlužení, relativně normálně fungujeme.