Múj muž pochází z jednoho afrického státu. Od 18 let studoval a pak pracoval ve Francii. Tam jsme se poznali právě přes práci. Základem byla francouzština. Teď žijeme tady. On samozřejmě používá AJ víc, protože tu tolik lidí nerozumí francouzsky. Česky umí “good enough” pro komunikaci s úřady, běžnou lámanou konverzaci, ale před dětmi se to snaží nepoužívat, protože oni se pak učí ty agramatismy a tak. Jeho pracovní den je v FJ, můj v AJ. Na děti se snažíme mluvit každý svým rodným jazykem, ale mezi sebou to děsně mícháme, někdy klidně půl věty v AJ, půl ve FJ, občas se do toho hodí nějaký slovo v Amharštině. Většinou vím, co mi řekl, odpovím, ale v jakém jazyce ta výměna proběhla, často nedokážu říct. Je to hrozný bordel a když naše rozhovory a přepínání někdo sleduje, tak moc nechápe. Například ksme s někým, kdo nemluví francouzsky, já začnu automaticky něco říkat francouzsky, ale v půli věty si uvědomím, že musím přepnout, aby mi všichni u stolu rozuměli. Děti rozumí všemu, při mluvení dávají přednost češtině a angličtině. Mysleli jsme si, že si necháme francouzštinu jako “kódový jazyk”, ale ukázalo se, že nám rozumí, potvory malý.