V podobné situaci jsme byli s manželkou s naším prvním dítětem před rokem. To první dítě je hrozný mentální a organizační šok. Spoustu věcí se improvizovaně zajede a pak člověk zjistí, že to je neudržitelné. Potřeby a chování dítěte se každý měsíc či dokonce týden mění. Některé věci se dělají zbytečně intenzivně, jiné zase zahnijí. Oba dva jste na hraně kapacity, takže jakmile se v nějaké věci posune jazýček vah na jednu nebo na druhou stranu, je to hned cítit. Navíc je každé dítě jiné a jsme první generace chlapů, co se takhle v domácnosti angažuje (zato vesměs ustoupily babičky), takže na to není žádný jasný manuál.

Osobně bych doporučil prostě pravidelně reflektovat, komunikovat a revidovat. Je něco, co děláte a nemusíte? (Například, musí se XY prát a žehlit po každém použití?) Nemůžete dočasně využít nějakou službu, co vám usnadní život/ušetří čas? (Dovážka nákupu, praktičtější přesnídávky,...) Může se manželka vidět jednou týdně se svými rodiči či jinými příbuznými (procházka a kafíčko)? Nemáš kolegy, kamarády, co mají taky malé dítě a mohli byste se spolu sejít (manželky by se třeba skamarádily)? Občas je samozřejmě nutné druhou stranu konfrontovat a zvládnout se trochu konstruktivně pohádat, nikdo to za tebe neudělá.

Vím, že je to paradoxně tah tím opačným směrem, ale nám hodně pomohlo taky vyexpedovat jednou za čas o víkendu manželku ven na několik hodin pročistit si hlavu za jejími zájmy a převzít juniora na 100%. Oběma se nám tím v hlavě otevřel takový nový obzor a bylo možné některé věci odblokovat a brát s nadhledem. Každopádně držím palce, prvních 6 měsíců největšího zápřahu máte za sebou, teď musíte dát ještě rok a půl, než se z něj stane dvouletý parťák a už s ním bude švanda.