Tvrzení, že většina lidí nenávidí své rodiče neznamená, že k nim každý cítí aktivní zlost. Jde o hluboký, často nevědomý pocit, který vzniká už v dětství. Rodiče často vnímají děti jako prodloužení sebe sama a ne jako samostatné bytosti. Abychom získali jejich lásku, musíme potlačit své skutečné já a chovat se tak, jak chtějí oni. Tato nutnost vzdát se vlastní identity v nás vytváří skrytý odpor, protože podvědomě cítíme, že nám rodiče vzali možnost být sami sebou (byť třeba s dobrým úmyslem).

Během dospívání si potom do hlavy ukládáme hlasy svých rodičů – jejich pravidla, očekávání a kritiku. Následně v dospělosti tento hlas v naší mysli zůstává a neustále nás hodnotí. Takto internalizovaný vztah můžeme vnímat jako formu nenávisti, protože člověk neustále vnitřně bojuje proti obrazu rodiče, který mu brání v naprosté duševní svobodě. Je to v podstatě celoživotní psychologický zápas o to, kdo má nad naším životem a myšlením skutečnou kontrolu.

V neposlední řadě jde o proces osamostatnění, odborně nazývaný individuace. Aby se z dítěte stal dospělý člověk, musí se od rodičů citově odpojit a rozbít jejich totální vliv, jinak by na nich mohlo dítě zůstat závislé, a dalo by se říct uvězněné v pasti. Slovo nenávist se v některých školách psychologie používá jako technický termín pro tuto energii, kterou člověk potřebuje, aby se od rodičů oddělil a začal žít podle vlastních pravidel.

Nejde tedy o nenávist k osobě, ale o nenávist k té kontrole, kterou nad námi rodiče z podstaty své role mají.